Nejlepší odpověď
Postmodernismus je velmi obecná ideologická tendence , proto nelze srovnávat s marxismem jako nějakou alternativou, která zahrnuje konkrétní diskurz nebo paradigma.
To znamená, staví se marxisté proti postmodernismu? Dělají to, ale ne z důvodů, které dělají anglofilistiny. Ve skutečnosti by se revitalizovaný marxismus v 21. století kvalifikoval v jejich myslích jako „postmodernismus“, protože vše, čemu nerozumí (přesto jsou tak arogantní, že mají pocit, že to nemusí), je odmítnuto jako postmodernismus.
Pojďme však objasnit jednu věc – postmoderní teoretici, ti, kteří se zabývají kulturními studiemi atd., jsou – abych tak řekl – na naší straně plotu. Postmodernismus je pro tyto jednotlivce nebo tyto studie neredukovatelný, protože tyto jednoduše otevřeně zapouzdřují postmoderní logiku a umožňují nám ji kriticky vyhodnotit – ale postmodernismus jako IDEOLOGICKÝ trend prostupoval celou společností, což bychom měli skutečně hodnotit z hlediska konkrétních změn v kapitalismu za posledních několik desetiletí – deindustrializace a konzumu na západě, vzestupu „kulturní“ rozmanitosti po globalizaci, porážce a zničení dělnického hnutí a seznam pokračuje.
Nakonec se marxisté pokoušejí pokračovat v projektu modernity a představa Problémy jedinečné pro postmoderní diskurz jako ty, které jsou v konečném důsledku myslitelné: třídní boj, sociální antagonismus . To neznamená, jak to vidí mnozí naši filištínští Praví levičáci, že to znamená zelenou pro odmítání široké škály složitých problémů na základě empirického fauxmaterialismu (který je zjevně idealistický), který zoufale selhává být redukcionismem, kterým tolik chce být.
Ne, ne, ne, slepé uličky, které nám postmodernisté představují, jsou velmi skutečné – velmi skutečné teoretické spory, které marxisté potřebují zapojit . Některé z našich klaunských pseudo- Millenarians jsou tak naprosto sebevědomí v sebe, ve své teoretické základy – nerozumí tomu, že kdyby si na okamžik uvědomili, že jejich názory jsou ideologické zvrácenosti, bankrotové formality a idealistické nesmysly, mají existenční krizi století Tato odpovědnost je však mnohem náročnější, mnohem bolestivější a mnohem riskantnější než „dělat věci“, než bezhlavý a neustálý aktivismus té či oné sekty. Přiznávají si zvláštní schopnost nevypořádat se s „tím nesmyslem“ tím, že padnou na obyčejné pracující lidi, jejichž neznalost považují za základní politickou hodnotu, něco, co je třeba napodobit, čestný odznak. Nerozumí tomu, že jejich angažovanost s „pracovníky“ a jejich fetišismus „skutečného“ světa nejsou samy o sobě ničím jiným než výsledkem kontroverzí jedinečných pouze v doméně myšlení, kterou si nedokázali uvědomit ve srovnání s = „2f8dc84f7f“> skutečné materiální podmínky bytí. Jinými slovy si pletou skutečné s realitou v myšlence a ve výsledku nemají ani jedno pochopení.
Z hlediska OBSAHU postmodernisté správně zvítězili nad zkorumpovaným a formalistickým marxismem minulosti. Proč? Protože formalistický marxismus byl čistě odsunut do abstrakce v čistém myšlení bez základů ve skutečnosti a postmodernisté – sami idealisté – to roztrhali na kusy. Kde byli marxisté kritizující Ernesta Laclaua za tvrzení, že bychom měli pojmout třídní boj již není podstatný, není konstitutivnější pro sociální pole než jakýkoli jiný boj (iden občanská politika atd.); Praví levičáci zradili marxismus tím, že vykreslili pravdu jako věc ve formě obsahu, zatímco marxisté chápou pravdu jako PRAKTICKOU otázku nade vše.
Odpověď
Nemarxistické formy socialismus může klást stejný důraz na třídní boj a organizaci dělníků jako marxismus, ale možná ne.
Klíčovým příkladem je anarchosyndikalismus, který byl založen na budování odborů řízených dělníky a využívání přímého boje k budovat organizaci a moc třídy. Anarchismus a anarchosyndikalismus samozřejmě nejsou nemarxistické v tom, že se nedrží specifik „historického materialismu“ a popírají strategii „strany státní moci“, která je pro marxismus charakteristická.
Ačkoli sociálně demokratické nebo „demokratické socialistické“ hnutí bylo historicky ovlivněno marxismem, bylo také ovlivněno různými nemarxistickými socialisty, jako je Lasalle v Německu. „Demokratičtí socialisté“ mohou, ale nemusí být marxisté, pokud jde o jejich teorii.
Bookchinov „komunalismus“ nebo „demokratický konfederalismus“, ovlivněný anarchismem, odmítá anarchosyndikalistický důraz na třídní boj a uvažuje v duchu hnutí založeného na shromáždění komunit.
Kooperativismus by byl dalším nemarxistickým trendem v socialismu a vrátil by se k lidem jako Robert Owen a JP Proudhon.
Cechový socialismus by byl dalším netržním socialismem. To bylo vyvinuto řadou britských radikálů v době první světové války, jako jsou GDH Cole, RH Tawney, Bertrand Russell. To bylo ovlivněno jak syndikalismem, tak britským spotřebitelským družstevním hnutím.
Nemarxistické formy socialismu obvykle nevycházejí ze strategie vytvoření „dělnické strany“, která by získala kontrolu nad vládou, a pak by vláda shora dolů k vytvoření centralizovaného systému vládní kontroly. Původní volební socialistické strany – „sociálnědemokratické“ strany – byly původně ovlivněny hlavně marxismem, ale nakonec se vzdaly přechodu k socialismu od kapitalismu a uvízly jen v reformách kapitalismu.
Můžeme rozdělit zde uvedené formy nemarxistického socialismu mezi formami „státního socialismu“ (jako Lasalle nebo Edward Bellamy) a formami liberálního socialismu (jako cechový socialismus, anarchosyndikalismus, kooperativismus). Všechny formy nemarxistického socialismu jsou antikapitalistické – protože to je podstatný rys socialismu. Jejich cílem je vytvořit rovnostářštější společnost.
Odpověď, která říká, že fašismus je formou socialismu, je docela špatná. Fašismus je ze své podstaty protisocialistická ideologie a hnutí. Fašistická hnutí se obvykle objevují v obdobích, kdy dělnická třída zpochybňuje systém zdola a obvykle se opírá o formy násilných přímých akcí – od teroru KKK 70. let 19. století až po Mussoliniho fašistické oddíly, které ve 20. letech 20. století rozbíjely haly odborů po celé severní Itálii, až po přímá akce surové vojenské síly. Jsou to nacionalistická – a často rasistická – hnutí, která se snaží podřídit dělnickou třídu „národu“ – ideologie, která skrývá zájmy dominujících a vykořisťujících tříd. Jejich cílem je chránit hierarchickou společnost založenou na rasových, třídních a genderových hierarchiích. Proto jsou jejich cíle neodmyslitelně antisocialistické.